Adam Holeček se vzbudil krátce před půl pátou. Věděl, že má ještě dvě hodiny čas, ale vlastně už ani necítil ospalost a prostě se nemohl dočkat. Dneska totiž spolu se spolužáky mají naplánovaný školní výlet, jehož cílem byly Koněpruské jeskyně. A Adam byl nadšený. Tedy ne, že by byl nějaký vášnivý speleolog, to rozhodně ne. Důvod byl mnohem prostší – pro něj to prostě znamenalo super změnu oproti nudným dnům trávených v lavici Obchodní akademie.
Když v domluveném čase v 7:30 dorazil ke škole, převážná většina prváků z jeho třídy tam už byla. Pochopitelně i jejich třídní Turský. Adam ho měl rád, protože oproti ostatním kantorům byl nejmladší (bylo mu 24) a hlavně měl dobrý smysl pro humor a své hodiny zpestřoval různými vtípky, průpovídkami a vtipnými komentáři. Tomáš Turský (mezi studenty známý jako „TéTéčko“) konkrétně vyučoval dějepis a zeměpis. Na dnešní exkurzi si zvolil outfit à la Indiana Jones – světle hnědé kovbojské kalhoty, pásek s výraznou kovovou přezkou, koženou vestu a klobouk. K dokonalému převleku mu chyběl snad jen bič. Ale Adam si tak nějak myslel, že ho má někde beztak schovaný a v pravou chvíli ho vytáhne. Což by mu bylo podobné.
„Tak jo, bando,“ zvolal po chvíli Turský. „Čekali jsme čestnou akademickou čtvrthodinku a je načase se začít naloďovat. Kdo tady není, nechť se přihlásí.“ Očekávaný smích. „A kdo má problém s dálkovým cestování – viď, Havránku? – ten bude sedět se mnou vepředu hned vedle řidiče. A ne, nechci slyšet žádné odmlouvání a protesty. Ale my půjdeme až jako poslední. Tak dámy a pánové, vzhůru do korábu!“
Oním korábem byla dvacetiletá Karosa. Super, tak má vypadat správný školní výlet, pomyslel si v duchu Adam a usmál se. Rozložení spolužáků v autobuse bylo takové klasické, které si každý z nás pamatuje ze svých školních let – vepředu hned u učitele premianti a šprti, někde uprostřed taková ta „divná“ holka s obřími sluchátky na hlavě a pak úplně vzadu „třídní spodina a sígři“, co se nahlas baví a vymýšlí různé pranky a jiné rádoby skopičiny.
Dvouhodinová cesta proběhla bez větších komplikací – tedy jednou kvůli Havránkovi musel řidič zastavit na čerpací stanici. Zde do příběhu přidám svoji osobní vzpomínku, protože za mých časů se takovému spolužákovi říkalo poblión.
Jakmile autobus dorazil na parkoviště a celá třída vystoupila, na čerstvém vzduchu se Havránkovi opět vrátila přirozená barva a nevypadal dále jako zombie. Už se blížil konec jara a tak kolem té desáté hodiny bylo již příjemně teplo. TéTéčko ještě chvíli počkal a pak zavelel:
„Vzhůru za dobrodružstvím!“
Prváci se vcelku poslušně seřadili (aspoň, že v prvním ročníku jsou ještě celkem tvární, pomyslel si s úsměvem Turský) a spolu zamířili k Domu přírody Českého krasu. Na pokladně se Turský jenom nahlásil jméno a rezervaci. Pokladní byla paní kolem šedesátky s předčasně stříbrnými vlasy. Hodila krátký pohled na studenty prvního ročníku Obchodní Akademie a ten její krátký pohled řekl vše – nojo, zas další parchanti. Nahlas ale pouze stroze řekla, že musí počkat zhruba čtvrt hodiny, než přijde jejich dnešní průvodce.
Ve skutečnosti to netrvalo ani deset minut. Ze dveří hned vedle pokladny s nápisem Pouze pro personál vyšla mladá, odhadem maximálně dvacetiletá průvodkyně. Vlasy měla černé kudrnaté a sahaly jí až na výstavně vypracovaný zadek. Na sobě měla bílo-modré džíny a dlouhé šedé polo tričko s vyšitým netopýrem a měsícem – logem Správy jeskyní ČR. Co nezískala na výšce (měla pouze zhruba 156 cm), to se vynahradilo na šířce hrudníku. Bylo evidentní, že knoflíky na triku mají co dělat, aby obsah udržely uvnitř. Neměla žádný make up (možná ji to zakazovala nějaká zaměstnanecká směrnice), ale vůbec ho nepotřebovala, protože obličej měla krásný s pouze malou pihou u pravé části úst. Když ji ostatní uviděli, zůstali stát jako přimražení. Doslova na ni zírali všichni – kluci, holky, ale hlavně TéTéčko. Tomu málem vypadly panty a bulvy.
Dívka napřímila hlavu, vypnula hruď a usmála se, čímž odhalila dokonale bílé zuby.
„Srdečně vás vítám v Koněpruských jeskyních. Jmenuji se Kristýna Černá a moje maličkost vám zhruba hodinu bude dělat společnost. Pokud si ještě někdo potřebuje odskočit, ať rychle jde.“ Odmlčela se. Když se nikdo ani nepohnul, pokračovala zvesela: „Dobrá tedy, vidím, že jsme připraveni. Pojďte všichni, prosím, za mnou.“ Koutkem oka zahlédla, jak si dva kluci chtěli sundat mikiny.
„Být vámi, tak si ty mikiny nechám, pánové. Dole se hezky zchladíte.“
TéTéčko po nich hodil káravý pohled, ale stále se usmíval.
Celá skupina tedy vyrazila za mladou průvodkyní. Ta je nejdříve pustila přes turniket a pak odvedla do prostorné místnosti s vysokým stropem. Poté dívka přistoupila k menším zamřížovaným dveřím. Lehce si odtáhla tričko u krku a druhou rukou sáhla dovnitř, aby následně vytáhla velký starobylý klíč na řetízku. Tomáš Turský celý tento akt sledoval z první ruky. Náhle zatoužil být tím klíčem, aby celou dobu mohl být schovaný tam, kde on.
„Tak jo. Prosím následujte mě,“ řekla průvodkyně, když otevřela dokořán dveře.
Vešla dovnitř, dychtivě rovnou za ní TéTéčko a pak všichni ostatní. Adam se schválně držel vzadu. Čekaly je první z celkových 483 schodů (jak se hned od Kristýny dozvěděli). Jako první došli do jeskyně Lazzera Spallanzaniho. Adam čekal, že hned někdy v úvodu prohlídky se bude konat nudná školní přednáška o geologickém původu jeskyně, její historii a podobně. To všechno je sice rázem čekalo, ale jejich průvodkyně Kristýna to podala takovým zajímavým stylem, že to rozhodně nudné nebylo. Všichni jí viseli na rtech (každopádně nejvíce TéTéčko, který div neslintal).
„Jako skoro ke všemu, tak i k našim jeskyním se váže jedna pověst. Kdysi dávno byl jednou jeden mladý pasák ovcí, kterému se jedna ovečka zatoulala. Vydal se ji tedy hledat. Náhle z jakési díry uviděl stoupat dým. A protože to byl chlapec zvědavý, vlezl dolů do díry. Tam uviděl špinavého vousatého loupežníka, který přepočítával nakradenou hromadu mincí. Oba se navzájem lekli, ale pak se přeci jen domluvili. Loupežník mládenci dal hrst mincí a on mu na oplátku slíbil, že to nikomu nevyzradí. Jenže jakmile se pasáček dostal zpět nahoru na zem, utíkal do vesnice a o své příhodě vyprávěl. Vesničané, lační a chamtiví po penězích, vzali vidle, kosy a cepy a vydali se s mladíkem k oné díře. Jenže žádná díra tam nebyla. ,Podvodník! Dejte mu lekci!‘ zvolal někdo z davu. Pasáčka tedy hromadně seřezali a peníze mu vzali.“
„A z toho, moji milí, plyne poučení, že porušení slibu se nevyplácí,“ navázal na ni pohotově Turský. Pár studentů se zasmálo.
Prohlídka pokračovala do Vánoční jeskyně (mezitím si prohlédli krápníkový útvar Věčná touha – stalagmit a stalaktit rostoucí proti sobě). Než došli do Marešovy síně (kam dle slov Kristýny právě mířili), cestou míjeli malá jezírka.
A přesně tam to uslyšel.
Adam se pomalu „došoural“ úplně na konec skupinky. Výlet se mu zatím líbil a užíval si ho. Rozhodl se, že trošku popoběhne a dožene ostatní. Jenže přesně tu chvíli uslyšel zabublání. Zastavil se a otočil se směrem k nasvíceným jezírkům. Všechny jejich hladiny ale byly klidné. Usoudil tedy, že se mu to prostě zdálo a opět přidal do kroku. Ale zase se ozvalo zabublání, tentokrát hlasitější. Rychle otočil hlavu a ač to vypadalo, že hladiny jsou stále klidné, měl najednou pocit, že na k němu nejbližší zahlédl lehké vlnění. Stále tam zíral a ostřil zrak.
„Aaadddaammee,“ zaznělo odkudsi protáhle.
Adam sebou cukl a o krok couvl. Ať se díval jak chtěl, vůbec nic neviděl. Přisoudil, že tyto hlasové a vizuální vjemy jsou jen následkem aktuálního prostředí několika desítek metrů pod zemí.
Chvíli vyčkával a pak se dal zase do pohybu.
Aaadddaammee!!
Polekaně se otočil a zrychlil se mu tep. Teď to bylo evidentní. U nejbližšího jezírka i přes menší vzdálenost uviděl na hladině kruhy. A také malý výčnělek, který se rychle ponořil. Ale bezpochyby tam byl. Viděl ho jasně
Adam zapomněl na spolužáky a pomalu a obezřetně došel zpět k jezírku. Pozorně sledoval hladinu, která se stále lehce vlnila. Celé jezírko bylo zakalené, takže se nedalo poznat, jak je hluboké. Kruhy pomalu doznívaly. Adam bedlivě naslouchal, ale kromě svého zrychleného dechu nic jiného neslyšel.
Lehce otočil hlavu a právě v tu chvíli koutkem pravého oka zahlédl rostoucí bublinu. Moment na to se k ní přidaly další a pak další. Byly malé, ale zdálo se, že na celé hladině jich je tisíce. Adama náhle do nosu udeřil nepříjemně silný pach síry. Cítil, jak se mu zvedá žaludek. Na tváři ucítil rostoucí teplo. Celé jezírko vřelo a šla z něho hustá pára.
Adam si s přidušeným výkřikem uvědomil, že voda změnila barvu na tmavě rudou. Zápach byl strašný a zdálo se, že stále nabírá na intenzitě. Proč měl pocit, že kdyby škrtl sirkou, tak by se to tam celé vzňalo a vylétlo – i s ním – do povětří?
Chtěl okamžitě utéct, chtěl se přidat k ostatním, kteří ho bůhvíproč už dávno nešli hledat (vždyť mu připadalo, že už je u jezírka celou věčnost!). Chtěl se zvednout a utéct, ale nemohl se ani hnout, nohy ho vůbec neposlouchaly. Byl předkloněný a v kolenou pokrčený necelý půlmetr od hladiny (jak ji předtím zvědavě zkoumal). Ale nemohl nic dělat. Všechny klouby mu rázem zamrzly a začínal si uvědomovat postupující křeč do obou lýtek. Až na oči byl kompletně paralyzovaný. Zrak mu děsivě rychle těkal po celé stále bublající hladině. Z toho sírového smradu mu bylo špatně a dokonce už v ústech cítil zvratky, které ale nešly ven.
Náhle bublání přestalo, jako když utne. Barva malého jezera se z tmavě červené opět změnila na modrozelenou. Jakmile odezněly poslední vlnky, hladina byla rovná jako zrcadlo.
Adam se stále nemohl hýbat. Z dálky by pohled na něj byl poněkud komický, protože to vypadalo, jakoby se zrovna chystal vykonat velkou potřebu, jen si při tom zapomněl stáhnout kalhoty. Trošku ho i píchalo v zádech.
Po necelých celkových pěti minutách v této nepříjemné poloze (které mu ovšem připadaly nesmírně delší) se hladina opět začala probouzet, vířit a bublat. Tentokrát se už žádná pára neobjevila a bublin už nebylo tisíce, jen několik desítek. Adam stále očima těkal sem a tam, ale pak se jeho pohled upřel přesně na střed jezírka. Objevila se tam bublina, která neustále rostla a rostla, až zaplnila víc jak polovinu hladiny. Vypadalo to jako jedna velká matka, kolem které byly desítky malých dětí. Tato obří bublina jako jediná opět změnila barvu na tmavě rudou a Adam si všiml, jak v ní chaoticky problikávají jasně bílé záblesky. Upřeně ji sledoval, hypnotizovala ho, chtěl uhnout očima, ale jakási temná síla mu to neumožňovala, stále dokola zíral na zběsilé bělavé čáry na kopuli. Ach bože, jak si přál, aby mohl odvrátil zrak.
Bublina hlasitě praskla. Tmavě rudá hmota se rozprskla na všechny strany – na stěny jeskyně a také na Adamův obličej. Část té hmoty se mu dostala i do zpola otevřených úst. Chutnala po hnilobě a rozkladu. Malá část se Adamovi dostala do levého oka, kterému tou prudkostí oslepilo a zatlačilo dovnitř hlavy. Hrozně to pálilo a štípalo. Patnáctiletý mladík cítil, jak ho hmota v puse začíná dusit a nemůže dýchat. Vnitřek se začal míchat se zvratky, čímž se mu tam vytvořila odporná kaše. Adam vůbec nezaznamenal, že po prasknutí bubliny se hladina jezírka opět uklidnila. Maně si uvědomil, že konečně mohl alespoň lehce ohnout hlavu dolů, čímž se mu podařilo trochu uvolnit hrdlo. Jezerní hmota se zvratky a slinami mu samospádem začala vytékat ven skrz zuby. Netušil, kolik kašovité hmoty předtím spolkl, ale teď ho hlavně zajímalo, že může opět svobodněji dýchat.
Ozval se bublavý zvuk a když vyděšený mladík zvedl hlavu, ztratil řeč. Z hladiny se začaly vynořovat stovky rudých hlav. Ne, nemohly být lidské, to bylo vyloučené, i když se k nim tvarově blížily. Obří oční důlky byly zcela prázdné. Ústa s velkými zuby chaoticky rychle klapala a ten zvuk se v jeskyni nepříjemně rozléhal. Cvak-cvak-cvaky-cvak-cvaky-cvak. Tím, jak se zavíraly nepravidelně, působily o to víc děsivěji. Celé hlavy byly podivně a zvláštně různě okousány a chyběly jim různé části. Nejvíce se „lidské“ podobě blížila ta přesně uprostřed, která bylo mohutnější než všechny ostatní. Začala stoupat nad všemi stále výše, čímž se v centru jezírka objevil dlouhatánský krk. Všechno v chaotickém rytmu zběsile klapalo. Kromě krku a očí byl Adam stále v předklonu paralyzovaný, takže si nemohl dlaněmi zacpat uši, aby tomu nepříjemnému zvuku unikl. Celou hlavou neustále kroutil všemi směry, stále rychleji a rychleji, až měl pocit, že mu prostě musí uletět.
Náhle si uvědomil to ticho. Veškeré klapání rázem ustalo. Upřel zrak na jezero v naději, že to byl jen hodně zlý sen. Že se mu to celé jen zdálo a on třeba ve skutečnosti je stále ještě ve školním autobuse na cestě sem, že si jenom na chvilku zdříml, jak se ráno brzy vzbudil a nic se neděje a všechno je v pořádku, svět se stále pravidelně točí dál, vše je fajn.
Nebyl to sen. Ty stovky hlav tam stále byly. Jen už neklapaly zuby. Namísto toho se všechny do jedné úplně totožně otáčely ze strany na stranu. Tak nepřirozená naprostá souhra začala působit opět hypnoticky. Adam se tomu snažil bránit tím, že začal automaticky otáčet hlavu v opačném směru, než tím, kterým šly ty s hlubokými, prázdnými důlky. Zprvu to šlo relativně snadno, ale brzy mladík ucítil odpor temné síly, která ho tlačila na stejnou stranu jako se pohybovaly ty nelidské hlavy. Bojoval s tou silou, ale už to nemohl vydržet. Klesla mu hlava, až se bradou dotkl hrudníku, ale vzápětí mu ji cosi zase vyzdvihlo s pohledem na otáčející hlavy v jezírku. Už neodporoval, neměl sílu, a tak se přidal k pravidelnému chaotickému naklánění. Vše se rázem zastavilo. Všechno (včetně Adama) zůstalo jako přimrazeno v nepřirozeně položené poloze na stranu. Mladík opět mohl hýbat pouze očima. Ostatní hlavy se pomalu narovnaly, ale ta Adamova stále zůstala nakloněná. Krk s obří hlavou uprostřed jezírka se opět začal zvedat. Zbylé hlavy se začaly zběsile kývat dopředu a dozadu. Mohutné zuby v obří hlavě opět začaly cvakat o sebe. Nejprve pomalu a pak stále rychleji. Byl to velmi nepříjemný skřípavý zvuk. Cvakání opět ustalo. Krk se jakoby líně začal pomalu vlnit ze strany na stranu. Mladík upřeně hleděl na jezírko, ale pohled v něm byl prázdný. Jediné co cítil byla ospalost a únava. A zbytky kašovité směsi v ústech.
V mžiku oka dlouhý krk vyrazil vpřed. Byla to lidsky nepostřehnutelná rychlost. Pokud by někdo stál u vchodu do jeskyně, spatřil by pouze jakousi šmouhu. A pokud by ten dotyčný měl v ruce kameru a nahraný záznam následně stokrát zpomalil, bylo by vidět, co se vlastně stalo. Ve skutečnosti těsně před nečekaným zběsilým útokem netvor doširoka otevřel chřtán, aby se následně ukázaly další dvě patra ostrých zubů. Všechny sady se stupňovitě vysunuly. Huby ostatních hlav začaly rytmicky klapat. Na zpomaleném záběru by také bylo krásně vidět, jak se nekonečně dlouhý krk s mohutnou hlavou vlní. Netvor zaútočil naprosto přesně. Sada nejvzdálenějších zubů se zanořila do Adamova čela a brady. Ostatní zuby se zaryly do různých úrovní obličej. Následně huba prudce sklapla. A celý mladíkův obličej zmizel v útrobách jezírkového monstra Koněpruských jeskyní.
***
Z Marešovy síně rychlým krokem přišel TéTéčko s průvodkyní Kristýnou. Volali Adamovo jméno. Pátrali očima po jeskynní místnosti, ale nic neviděli. Náhle Kristýna vyjekla a ukázala prstem. TéTéčko se tam podíval a okamžitě se rozběhl. V jezírku obličejem dolů ležel Adam. Nehýbal se. Tétéčko ho rychle, ale opatrně zvedl. V tu chvíli vydala Kristýna až nelidský panický řev. Tam, kde měl mít mladík obličej, zela krvavá díra. Krátké vlasy ztuhle stály. Ozval se hromadný křik. I přes Turského prosbu ke vchodu do jeskynní místnosti přišel celý zbytek třídy a tudíž na vlastní oči viděli původ vřískotu jejich průvodkyně. TéTéčko klečel s Adamem, kterému rukou podpíral zbytek hlavy a lehce se sním kolébal. Učitel už měl vykřičený hlas a tak jen sípal.
A nezvláštnější na tom všem bylo, kde se vlastně Adam očividně utopil (pokud tedy naprosto ignorujeme ukousnutou půlkou hlavy??!!). Třídní učitel ho našel v mělkém jezírku, které bylo hluboké zhruba jen patnáct centimetrů.