Australská bratrská dvojice s poněkud netypickým příjmením Philippou na sebe filmařsky nejvíce upozornila povedenou duchařinou Talk to Me z roku 2022. Zatímco o scénář se s dalším scénáristou stará Danny, režisérskou židli si dělí oba sourozenci rovným dílem. Popravdě se v případě Bring Her Back jednalo asi o mé největší hororové očekávání tohoto roku. A ve výsledku to bylo opravdu fenomenální a skvostné. Bylo to zase o něco trochu jiného, než jsme zvyklí (ostatně to samé mohu potvrdit i u zmíněného Mluv se mnou). Jasně, oživování není žádná novinka – viz třeba Stephenův Řbitov domácích zviřátek. Ale tady je velmi povedené celkové zpracování. A za mě to bylo originální a osobité. Sally Hawkins mi byla poněkud povědomá, jen jsem si ji hned nemohl nikam zařadit (jedná se ale o jednu z hlavních hereček v za mě podprůměrné del Torrově Tvářivody, kde byla nominována na Oscara). Už jen její trošku netradiční vzhled dává tušit, že s ní nebude něco v pořádku. Osobně bych s ní vlastně ani nechtěl být v jedné místnosti. Jelikož se jedná o jedno z nejlepších (nejen hororových) překvapení letošního roku, víc se o příběhu nezmíním. Protože jak tvrdí klasik – my nesmíme ani naznačovat. Ne, že bych se o to nechtěl podělit – zas tak skoupý nejsem – nerad bych ale případného jednoho náhodného čtenáře mých zamyšlení připravil o zmíněné tajemství. Sice je dost možné, že by nesdílel ke konci stejné nadšení (to je dokonce ta pravděpodobnější varianta), ale nerad bych mu to nějakým detailním spoilerem kazil. Jsou tam skvělé scény a minimálně jedna byla pro mě trochu nepříjemná sledovat. Všichni herci podávají vynikající výkon, i když se osobně nad všemi lehce vytyčuje již zmíněná Hawkins. Je vidět, že Australané umí. Možná, že něco obdobného tady již někdy bylo, minimálně podobný princip, ale já to považuji za originál. Jsou tam nečekané dějové zvraty a vlastně samotný konec mě velmi dostal. Na bratry Philippou si budu muset dát opravdu pozor, protože se mi líbí jejich přístup. Každý z obou jejich celovečerních snímků byl velmi povedený i když osobně tento letošní byl o stupínek lepší. Je to ale těžké hodnotit, protože každý film je pochopitelně zcela odlišný. Ale mají velmi dobře nakročeno. Mám jejich styl opravdu velmi rád.
Občas se stane, že svěží restart nějaké zavedené série předčí původní originál. Takhle nějak bych popsal vývoj v případě The Strangers. Celé to začalo v roce 2008, kdy scénárista a režisér Bryan Bertino poprvé představil tajemnou trojici s nepříliš děsivým maskami. Pokud bych měl vybrat nějaký subžánr hororu, který opravdu nemusím, určitě bych zmínil „horrorcom“ a taktéž home invasion. V prvním případě jde čistě dle mého o naprostou neslučitelnost děsu a humoru. V tom druhém to ale beru více s respektem, protože přeci jenom je dost reálné, že se to klidně může stát i ve skutečnosti – film nefilm. Originální zmíněný snímek byl pro mě čistočistý průměr. Neurazil a ani nenadchnul. Druhému, spíše volnému pokračování, svědčilo, že se změnilo prostředí z podstatě uzavřené místnosti v případě jedničky. Kemp nabízel daleko více zajímavých možností. Nebylo to ještě úplně dokonalé, ale jako lehký nadprůměr to obstálo. No a poté o šest let později začíná zcela nová kapitola The Strangers. Respektive kapitola rozdělená na tři části. Tam se kompletně změnil scénáristický tým a také režisér. A to dle mého celou série ještě více nadzvedlo a posunulo. Svědčí o tom i fakt, že loňská Kapitola 1 skončila na šestém místě mého seznamu TOP hororů za rok 2024. Opravdu mě to bavilo, protože se mi celkově líbil ten příběh, který mnohdy nabízel zajímavé zvraty. Jasně, některé postupy se obdobně opakovaly jako v původních dvou dílech. Ale za mě to byl dobrý krok o rozšíření tohoto hororového univerza. Ač by se mohlo stát, že další díl série bude úplně s novými postavami (vzhledem k tomu jak končil loňský snímek v nemocnici), tato plánovaná trilogie (ano všechny díly se v podstatě točily současně) bude kompletně držet pohromadě a rozvíjet příběh s ústřední Mayou v podání herečky Madelaine Petsch. Tvůrci se z ní rozhodli udělal další hororovou final girl a já proti tomu nic nemám. Maya je velmi sympatická a ačkoli si prošla velkou bolestí v jedničce, nevzdává se a jednoduše nechce zemřít v rukách maskovaných psychopatů. Druhá část The Strangers se navíc na onu vraždící trojici mnohem více zaměřuje a my se dozvíme co jsou zač (a také vlastně i kdo je Tamara). Určitě v tom posledním díle této trilogie se jejich příběh ještě více prohloubí. Je zajímavé, že loňská Kapitola 1 se lehce dostala na můj hororový TOP seznam a prakticky přesně po roce k němu přijde i toto pokračování za rok 2025. Jak jsem zmínil, z mého pohledu to je minimálně částečně tím, že se neměnil tvůrčí tým. A ano, tato nová verze, která je v podstatě vlastně remakem, se mi líbí daleko více než originální dva snímky. Tady jsem byl úplně spokojený a už se nemůžu dočkat na zakončení celého příběhu příští rok. Nechci a nemusím tady více psát o ději samotném. Je ale fajn, že to celé opravdu drží pohromadě. Ano, někdo by mohl namítat, že dvojka už není čistý home invasion. Není. Ale to vlastně vůbec nevadí. Tady se taktéž dočkáme zajímavých zvratů. Moc mě to bavilo a užil jsem si to. Je to další důkaz (i když ne zcela běžný), že když je celkový příběh dobře popsaný, pokračování na původní snímek plynule naváže a ještě dokonce samotný děj ještě více prohloubí. Odhalujeme minulost maskované trojice a proč to dělají. I když tady perfektně funguje replika z originálních již 17 let starých Strangers: „Proč to děláte?“ – „Protože jste byli doma“. Tím je vlastně vysvětleno vše. Věřím, že tato novější série bude patřit k mým oblíbeným. Za předpokladu, že si i závěrečný díl udrží stejnou úroveň. U frančíz se mnohdy může stát, že s postupnými díly samotná kvalita klesá. Jenže tady to i po druhé části zůstává velmi vysoko. Tak co, dostane se závěr trilogie opětovně na seznam TOP hororů za rok 2026? Pokud tvůrci něco vyloženě nepokazí, pevně věřím, že ano. 🙂
Jsem rád a oceňuji, že se k nám do kin semtam dostanou i spíše artové filmy. Navíc konkrétně japonských je velmi málo (když pominu ty celovečerní anime, se kterými se teď doslova roztrhl pytel). A ono není vůbec od věci zhlédnout i nějakou nemainstreamovou záležitost. Ty kolikrát můžou i překvapit. S hrou Exit 8 jsem se poprvé setkal na YouTube. O to víc jsem byl překvapený, že se z toho chystá celovečerní film a ještě o to více, že ho budou dávat i v našich kinech. Výsledek? Naprosto skvělý. Ale opět to není snímek pro každého. S různými časovými smyčkami jsme se setkali již několikrát. Někdo holt na to nepřistoupí a a když podesáté vidí tutéž bílou chodbu japonského metra, může to pro něj být unavující. Jenže film není jen o tom procházení. Velmi jsem ocenil, že se tvůrci rozhodli původní „nudný“ příběh doplnit i o hloubku. Osobně jsem originální hru nehrál, ale u sledování hraní na YouTube mi toto trochu chybělo. Protože řekněme si upřímně – z původního námětu by nemohl vzniknout celovečerák, který nenudí. Trošku váhám konstatovat, zda je před zhlédnutím znát původní hru. Ve filmu princip pochopíte velmi rychle. Jenže za mě má celý snímek větší hloubku. Celé to vlastně může být jako jakási metafora. V životě se nám také může stát, že jakoby bloudíme v kruhu a dokud stále neuvidíme jakési „anomálie“, budeme v té smyčce chodit dále. Je to možná také o hledání sebe sama. Bylo fajn, že jsme se více dozvěděli příběh pána v bílé košili, což určitě ve hře nebylo. Samozřejmě je dobré podotknout, že ve filmu, kde je málo postav, je nutné každou jednotlivou nějakým způsobem rozvíjet. Někdo by mohl podotknout, že na horor je tam málo hororových prvků. Tady to je více vsazeno na psychologii, pocit opuštěnosti a jsou tam fungující skryté odkazy, které především hlavní postavu více prohlubují a rozvíjí. Někdo by si mohl stěžovat na zbytečnou délku snímku. Já se ale ani na chvíli nenudil. Zpočátku samozřejmě dost času zabere, než je uvedeno, jak ústřední děj funguje. Hlavní hrdina neustálým opakováním se vlastně dostává hlouběji do sebe a objevuje se. Jde to celkově označit za plnohodnotný horor? Ano, proč by ne. Je to zase něco jiného, než na co je většina diváků hororových příběhů zvyklých. Je to ten typ snímku, který na různých světových festivalech posbírá ty hlavní ceny, ale ve finále u mainstreamové veřejnosti spíše propadne. Je to ale škoda. Dobře, uznávám, že ne každému se obdobné filmy líbí. A v tomto případě bych byl asi moc sebestředný, abych každému vykládal, že je to TOPový snímek, který rozhodně musí za každou cenu vidět. Když na něj ale narazíte, zkuste mu alespoň dát šanci. Je dost možné, že z toho nebude tak moc nadšení jako já, ale za pokus to určitě stojí. Teď už navíc neběží v kinech a tak ho kdyžtak můžete kdykoliv vypnout a opustit. Velmi ale doporučuji počkat si, protože za mě je poslední dejme tomu půlhodina opravdu skvostná. Tím si to ode mě zajistilo naprosté nadšení a spokojenost. Proč furt pozornost ubírat na mainstream, když přitom i klidně rozpočtově spíše chudší film dokáže velmi příjemně překvapit?
Jen málo hororových frančíz si drží poměrně vysokou laťku po všechny díly. Jenže tady to osobně s klidným srdcem prohlašuji. James Wan je dle mého jeden z TOP hororových režisérů současnosti (spolu s ním i Jordan Peele, Ari Aster či Osgood Perkins). A všechny Wanovy filmy mě vždycky bavily a vždy si ode mě odnesly velmi nadprůměrné ohodnocení. A to zcela zaslouženě. Byl to právě James Wan, kdo nám v roce 2013 přinesl první případ se známou manželskou dvojicí vyšetřující paranormální jevy, tedy Lorraine a Eda Warrenovými. První dva filmy (režírovaným právě Wanem) díky po všech stránkách skvělému filmovému zážitku si odnesly mou nejvyšší známku. Další dva v této frančíze malinko klesly o menší stupeň. Ale i tak to zůstává opravdu nadprůměrná záležitost.
Poslední dva díly této hororové série režíroval Michael Chaves. Ten také nebude úplně špatným režisérem, když jsem všem jeho čtyřem filmům dal shodně známku 4/5. A myslím si, že se předpřipravených Wanových otěží chopil velmi dobře. Filmařsky je to dost povedené. Jen mi tam do úplné spokojenosti něco málo chybělo. Čtvrtý díl s podtitulem Poslední rituály má být zároveň posledním. Hned zpočátku můžu říct, že se takové zakončení celkové série podařilo. Bylo fajn, že v každém dílu jsme se seznámili s jiným případem. Přesto to ale celkově do sebe dost zapadá a vytváří to tak celé univerzum (na které navázalo mnoho dalších filmů jako třeba Sestra či Annabelle). Samozřejmě se všechny případy točí kolem různých démonů (což nám možná až polopaticky naznačil český překlad názvu). A přesně takové typy hororů patří mezi mé TOPy – démoni a exorcismus (musím opět nejmíň posté zmiňovat mého milovaného Vymítače ďábla z roku 1973? haha). Vím, že v každém zamyšlení bych měl hodnotit jen ten jeden konkrétní film. Jenže v případě této série je to dost obtížné. Každý má skvělou atmosféru, povedené záporáky v podobě různých démonů a dobře vybrané herce, kteří ztvárňují uvěřitelné postavy. Moc se mi líbí ten celkový dobový styl – nic není moderní a tak to má být. Samozřejmě si umím představit další a další části The Conjuring, ale spíš možná bude lepší, když to opravdu již bude ukončeno (pokud nepočítám související filmy, které jsou z tohoto univerza odvozeny). Jenomže jetli by to takhle dále pokračovalo, jako s tou hlavní „warrenovskou dějovou linkou“, stal by se z toho jednoduše seriál (s velmi neobvyklou délkou jednotlivého dílu). To by dle mého nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Jasně, Annabelle již má tři samotné filmy a Sestra dvě. Takže to univerzum se velmi rozšiřuje. A to klidně i dál může, protože jak jsem zmínil, celý ten svět mě prostě chytl a baví mě. A to jako hodně. Ale samotné V zajetí démonů bych již nechal uzavřené. A koneckonců ten český název nezní zas tak špatně.
Když máte poměrně povedený koncept, který v kinech zaujme, hned začnete přemýšlet o dalším pokračování a budete doufat, že tím vytvoříte kasovně úspěšnou frančízu. Studio Blumhouse mám vlastně celkem rád. V poslední době vydávají opravdu hodně hororů – o jejich případné kvalitě nechť si rozhodne každý sám. Rozhodně mají slabší kousky, ale zároveň i ty kvalitnější. Za mě M3GAN patří určitě k tomu lepšímu z jejich produkce. Zpočátku mi to přišlo jako modernější zpracování Dětské hry. Ano, řekněme si na rovinu, že je to cílené spíše na mladší publikum. Což vlastně obecně nemusí být zas tak na škodu (pokud tedy nepočítám například Five Nights at Freddy’s, které se mi totálně netrefilo do vkusu a je to již výhradně jen pro generaci mladší než já). Androidí robotka „Model 3 Generative Android“ aka M3GAN rozhodně dokáže pobavit. To už dokázala v prvním filmu. Dvojka už je víceméně čistá popcornovka, která se tak trochu veze na úspěchu jedničky. Ale tady se mi líbilo, že to je sice pokračování, ale má to svůj vlastní příběh. Sequely mají vždy problém, jak u diváků obstojí. Mnozí lidé je prostě už tolik nepřijmou. Já se tady ale bavil. Jistě, místy to už je trochu přestřelené a může to sloužit jako menší paradie na filmy typu Terminátor a jemu podobné, kde budoucnost je ovládána roboty a androidy. Jenže možná taková ta výstřednost se mi vlastně dost líbila. Takhle si představuji ideální film na odreagování. S hodnocením typu „neurazí, ale nenadchne“ by si jednoznačně vysloužil průměr. Z mé strany to je o laťku výše. Dočkáme se dost dobrých robotích bitek (zvláště té finální). Samozřejmě to tam celkově musí být proloženo humorem, který mi ale kupodivu nijak výrazně rušivě nevadil. Jistě, z takového námětu by se dala vytvořit čistě hororová a krvavá podívaná. Osobně bych to zařadil mezi „rodinný film s prvky hororu“. Již v prvním zamyšlením na M3GAN z roku 2023 jsem zmiňoval, že se mi líbí, když tvůrci zpracují téma, které by se klidně mohlo stát. Tedy alespoň teoreticky. V případě M3GAN je skvělé sledovat různé hi-tech vychytávky, přičemž s některými z nich se již můžeme i reálně setkat. Osobně bych se ani nedivil, kdyby scénáristé již připravovali třetí pokračování. Vlastně bych ani nebyl proti. Dosavadním dvěma dílům jsem dal lehce vyšší nadprůměrné hodnocení. A pokaždé jsem se dost dobře bavil. Jistě, je to vlastně klasická popcornovka, nad kterou nemusíte bůhvíjak přemýšlet. Ale to je mnohdy opravdu super. Tak uvidíme, jak se toto univerzum bude dále vyvíjet.
Pan Osgood Perkins je opravdu zajímavá persóna. Poprvé jsem se s tímto pánem setkal s loňským TOPovým Longlegs (tehdy mi ani jeho jméno nic nepřipomínalo). Dle hodnocení uživatelů na ČSFD.cz jsou jeho snímky do jednoho průměrné. S tím rozhodně nesouhlasím. Perkins má svůj osobitý styl. A musíte se jednoduše naladit na jeho vlnu, která vás buď pohltí nebo se v ní nudou ztratíte. Zatím jsem od tohoto režiséra viděl jen tři filmy a až letošní Keeper ode mě dostal velmi podprůměrné hodnocení. Zbylé dva byl povedený nadprůměr (ačkoli pouze zmíněný Longlegs si odnesl známku nejvyšší). Opice je fajn. Ale…
…není to rozhodně pro každého. Těsně před premiérou jsem si přečetl původní předlohu. Kingova povídka není nikterak dlouhá. A sám Osgood se jí inspiroval jez zlehka a spíše si svůj film udělal po svém. Několikrát jsem zmiňoval, že ačkoliv je horor můj opravdu nejoblíbenější (a ne jen filmový) žánr na světě, jsou podkategorie, které tolik nemusím. Tím pochopitelně narážím na hororovou komedii – už jen takové slovní spojení ve mně budí směšný odpor. Paradoxně právě The Monkey v tomto kontextu patří k tomu lepšímu. Ačkoliv originální povídka je spíše kratšího rozsahu, King tam dokázal vměstnat dost temnoty. Naproti tomu Osgood atmosféru mnohdy zlehčuje, ale kupodivu to i celkem funguje. Jen to prostě nemůžete brát moc vážně. O to více, když znáte originální předlohu. Horor je samotnou povídkou spíše více či méně inspirován. Perkins částečně do svého snímku přenesl i podobný koncept jako v Nezvratném osudu. Je trochu škoda, že jednotlivé smrti jsou sice zajímavé, ale trvají vždy tak krátce. Bylo to z důvodu nižší věkové přístupnosti? Z toho jsem byl trošku zklamaný. Obecně řečeno byla Opice jedním z mých nejočekávanějších hororů roku 2025. A dostal jsem vlastně něco, o čem bych si ani nezdál. Rozhodně to není špatný film. A celkově mě dost bavil. Trošku zamrzela pozměněná podoba ústřední opičí hračky, kdy v původním Kingově díle má v ruce malé činely, kterými bouchá o sebe. Tady to bylo nahrazeno bubínkem. To ale ve výsledku ani nevadilo. Toto bych obecně asi nazval dost volnou adaptací literární předlohy. Možná jsem čekal více temnoty, která povídka vyloženě nabízela. Tady se upřímně trošku bojím případného druhého zhlédnutí. Při premiéře v kině jsem byl dost ohromen, protože jsem pochopitelně nic z toho absolutně nečekal. Jenže mám strach, že by tento „wow efekt“ napodruhé už prostě nefungoval. Osgood Perkins má prostě svůj vlastní osobitý styl. Buďto vás hned dostane nebo se na jeho filmy jednoduše nenaladíte. Můžu tedy Opici doporučit? Vlastně asi můžu. Rozhodně to ale není pro každého. Pokud hledáte hlubší (a temnější) příběh, asi to pro vás nebude to pravé ořechové. Jestliže ale máte náladu na dobrou popcornovku, při které se pobavíte, jděte do toho.
Zombie vždy od počátku formovali mou lásku a vášeň k hororu. Stále mě baví a nedám na ně dopustit. A velké díky patří velikánovi jménem George A. Romero, který (od) roku 1968 legendárně představil nemrtvé v podobě, v jaké je známe dnes. O jejich velkou popularitu se taktéž zasloužil povedený seriál The Walking Dead. Zack Snyder byl zase jedním z prvních, díky kterému známe rychlé zombie. Pokud bych měl vybrat nějaký můj oblíbený horor s touto tématikou, určitě by zazněla některá z klasik již zmíněného pana Romera, ale jistě bych si taktéž vzpomněl na manchesterského rodáka Dannyho Boyla. Jeho 28 dní poté patří dle mému k tomu nejlepšímu v této kategorii. Příběh je fajn a podaný tak, že by se to i reálně klidně mohlo stát. Velkou lahůdkou je samotná hudba od Johna Murphyho (především ikonická skladba In The House – In A Heartbeat). Pokračování 28 týdnů poté bylo již z mé strany opravdu průměrné (tedy kromě vynikající úvodní scény na farmě – tu také jako jedinou režíroval sám Boyle, jinak u zbytku filmu zůstal pouze v roli producenta).
Když jsem se dozvěděl o dalším pokračování této série, vlastně jsem byl dost nadšený. O to víc, když se vrátili duchovní otcové Danny Boyle a scénárista Alex Garland. Navíc jsem viděl pár fotek z natáčení a věděl jsem, že to bude stát za to. A také ano. Největším problémem celého snímku ale je, že není akční po celou dobu. Jsou tam prostě takové výkyvy, kdy film hezky utíká, aby následovaly momenty, které celkově děj zpomalují. Za mě tedy první půlka s otce byla mnohem zajímavější. I když je pravda, že tu druhou si zase krade pro sebe samotný Voldemort. Musím říct, že za mě to bylo malinké zklamání. Určitě to byl jeden z nejočekávanějších hororů tohoto roku. Jak jsem říkal v úvodu, k zombíkům mám opravdu slabost a navíc tady mě hodně bavily alfy. Jednoznačně nejlepší scénou je ta, jak se otec se synem tryskem vrací přes molo a za nimi se žene ten mohutný obr. Když začaly závěrečné titulky, trochu jsem si pomyslel, zda jsem neviděl dva různé filmy. První půlka je o otci a druhá o matce. Klidně bych se obešel bez scény, kdy zombie žena porodí zombie dítě. To tam podle mě bylo navíc. Je ale super, že se filmu opět ujal Boyle s Garlandem, protože je to celkově velmi povedené duo, které je zárukou dobrou podívané. Musím velmi pochválit kameru. Ta byla opravdu špičková. S tím tvrzením, že se jedná o dva filmy, jsem ale nebyl zas tak daleko od pravdy. Konec jasně ukázal, že prostě bude pokračování. To se navíc točilo společně s tímto filmem. Mám za to, že vzhledem k tomu, že i k chystanému sequelu napsal opět scénář Alex Garland, hned od začátku měl napsaný celkový příběh, který by ale na kino byl příliš dlouhý. Jinak 28 Years Later vlastně obstojí i jako samostatný snímek, protože vlastně nijak nenavazuje na dříve natočené filmy. Tady jsem se dočkali pěkné akce. Jen prostě nemám rád otevřené konce, kde je naprosto evidentní, že příběh bude pokračovat. Rozhodně nejvíce zazářil Ralph Fiennes. Roli doktora si náležitě užíval a jsem vlastně rád, že příští snímek by měl být více zaměřený na něj. Celkově jsem byl velmi spokojený a jednalo se o lehce nadprůměrnou podívanou. Myslím si, že téma zombie apokalypsy je takřka nevysychající studnice, i když samozřejmě v tom může být potíž, že se některé filmy prostě opakují. Tady je ale zajímavý i samotný původ viru, který je za mě dost originální. Vím, že 28 let poté bude součástí nové trilogie (již je studiem Sony potvrzený třetí díl). Sám jsem zvědavý, kam se celá tato rostoucí frančíza bude ještě vyvíjet. Ale celkově mě tento svět velmi baví.
Zdá se, že mnohými je tento snímek považován za nejlepší horor snad i celé dekády. Podle mě je kolem něho jen vysoký hype. Ano, líbil se mi, ale rozhodně to absolutně nemůžu zařadit mezi TOPy. Film je dlouhý a – řekněme si na rovinu – prakticky celá první hodina je strašně nudná a pomalá. Jasně, celé se to odehrává v jižanské Americe a jak víme ze známého sloganu televizní reklamy na Royal Crown Colu: „Southern slow since 1905„. Málokdy se mi to stává, ale můžu říct, že do první půlky jsem měl mnohdy nutkání několikrát zkontrolovat hodinky a jen si přát, aby zbytek filmu měl už nějaký rozjezd. Když hodnotím nějaký film, může to mít různé stupně. Tím pro mě nejlepším (což ale není vůbec pravidelné) je, že po deseti minutách od začátku snímku vím, že mě to bude ohromně bavit a pokud tam tvůrci neudělají nějakou vyloženou botu, dostane tento mou nejvyšší známku. Pak jsou tu další filmy, které mi po celou dobu hodnocení balancují mezi 4/5 a 5/5. V takovém případě to většinou stejně skončí tím o trochu horším. A to proto, že já ten film musím hodnotit jako celek. Takový snímek mě dost bavil, ale přece mi tam tak trošku něco chybělo. A pak jsou v podstatě ty ostatní snímky, kdy mě to zpočátku vlastně ani nezaujme (nejhorší jsou horory, kdy je prvních pět deset minut naprosto skvělých, aby to následně až do konce tvůrci totálně zazdili) a jen tajně doufám, že v tom najdu aspoň něco málo pozitivního. A jestliže mě film ani v půlce nezaujme, dodívám se na něj pak možná spíše více méně ze zvědavosti, jestli druhá půlka bude stejně slabá jako ta první. Nebo ještě horší. Co se týká Sinners, až do té půlky to vypadalo jako pro hodnocení v mé třetí kategorii a kdyby v tu chvíli ten snímek skončil, myslím si, že bych mu určitě dal dost podprůměrné hodnocení. Naštěstí semtam se stane, že zpočátku horší film nakonec příjemně překvapí. A to se stalo i v tomto případě. Druhá půlka je rozhodně lepší a konečně se dočkáme nějaké té větší akce. A vlastně finální střet bandy irských upírů s návštěvníky zábavného klubu pro černé je hodně povedený a dočkáme se i slušného (a mého milovaného) gore. A minimálně z toho důvodu se chystám na horor kouknout ještě znovu. Opravdu výjimečně se stane, že bych po následovném zhlédnutí měnil hodnocení. Ale tady jsem na to sám zvědavý. Třeba se můj celkový dojem zlepší a ten za mě velmi pomalý rozjezd bude dávat smysl. Již jsem několikrát zmiňoval, že ačkoliv upíři jsou klasická hororová monstra, já v podstatě uznávám jen Dráculu. Ale čas od času se najdou i dobré snímky s postavami lačnícími po lidské krvi. Hříšníci mají celkově zajímavou atmosféru a to možná i částečně rozhodlo, že z mého pohledu to skončilo lehce nadprůměrně. Byla rovněž zajímavá dvojrole hlavních bratrů, kdy opravdu každý byl jiný. Ve výsledku tedy Sinners nemůžu označit za špatný film. Je vlastně vcelku dobrý a povedený, jen prostě mou největší výtkou je pomalost v podstatě celé první půle. Vážně ale všem netrpělivým doporučuji vytrvat a počkat si na druhou část, která je osobně mnohonásobně lepší. Vím, že se v různých hororových žebříčcích tento horor objevuje na předních místech – především co se týká zisku určitě patří mezi vysoce výdělečné. A při závěrečných titulcích jsem měl nejprve opravdu trochu rozporuplné pocity. Jak je možné, že první půlka dokáže opravdu nudit (a ano, i uspat), aby to následně výrazně zlepšila část druhá? Určitě to ale bude patřit mezi mé pamětihodné horory roku 2025. Vlastně to je dost originální kousek. Nezáleží mi na tom, že celé herecké obsazení je pro mě prakticky neznámé. Podle toho už dávno filmy nehodnotím (popravdě možná asi nikdy, když se nad tím zamyslím). Jak vždy tvrdím, nejdůležitějším aspektem jakéhokoliv snímku je dobrý scénář, potažmo příběh, a minimum nelogického chování postav a hluchých míst. Co se tedy říci závěrem? Hříšníci určitě není vyloženě špatný horor. A třeba při opětovném zhlédnutí ho budu vnímat ještě trochu jinak. Jen za mě trochu nechápu, proč kolem něho bylo takové haló. Já osobně bych celý film o dost zkrátil. A hodně dlouho trvá, než se začne něco pořádného dít. Jenomže, když to přeci jen nakonec nastane, pak to je parádní jízda. Hudbě nemůžu nic vytknout, ta tam sedla ideálně. Věřím, že se může najít dost lidí, kterým takový příliš pomalý úvod (a vlastně celá první půle) přišel skvělý. Což je naprosto v pořádku. Já tomu určitě ještě jednu šanci dám. Při druhém zhlédnutí si totiž můžu všimnout detailů, které jsem si při kinopremiéře nevšiml. Ačkoliv se tento snímek mezi mé TOPy nedostal, stejně se drží těsně pod vrcholem. Což určitě ve výsledku vlastně ani není špatná známka.
Happy Death Day. To je první film, který mi vytane na mysl, když se řekne časová smyčka. A ačkoli Všechno nejhorší bylo i dle propagace spíše komedie, v případě Until Dawn je to opačný případ. U podobně tématických snímků je pro tvůrce pochopitelně velkou výzvou, aby se smyčky často neopakovaly, protože by to pak těžko utáhlo celý film. Byl jsem rád, že jsem si o tomto snímku nic dopředu nezjišťoval. A taktéž jsem rád, že jsem dosud nehrál videoherní předlohu (ačkoli ji už mám pěkně dlouhou dobu nainstalovanou). Z nejbližších osobních zdrojů jsem se totiž dozvěděl, že to s hrou má jen pramálo společného. Já ale naštěstí hodnotím film jako celek a z této stránky za mě obstál na výbornou. Bylo super, že po nepříliš dlouhém (nezbytném) úvodu se hned začalo něco být. Postupem času se snímek stal stále akčnější a měl i pár povedených lekaček. Monstra jsou zpracovány velmi kvalitně. Jak už to tak bývá u snímků, kde se vyskytuje nějaká parta, většina z postav není příliš zapamatovatelná, tedy až na hlavní hrdinku, která je sympatická. Za mě je toto horor, jak má být. Má to dobrý příběh, monstra, hudbu, kameru a záporáka. Z kina jsem odcházel velmi nadšený. V nejbližší době se chystám i na již zmíněnou původní počítačovou hru a tak případně budu moci porovnat, jak moc je film odlišný. Určitě ale své hodnocené měnit nebudu. Mě ten snímek totiž velmi bavil. Film měl premiéru koncem dubna a od začátku roku 2025 to byl teprve druhý snímek s mým stoprocentním hodnocením (po skvělém Vlčím muži z ledna). Opravdu to mělo vše, co by dobrý horor mohl mít. Jsem přesvědčen, že kdybych tento film neviděl v kině ale doma, nic by to na mém pohledu nezměnilo. A samozřejmě o trochu více by se mé hodnocení navýšilo (což už bohužel stejně není možné), kdyby se jednalo o originální dílo a ne „jen“ o videoherní adaptaci. Můj další zářez mezi TOPy roku 2025 byl jednoznačný a stoprocentně si to zasloužil.
Velmi příjemný filmový zážitek, při kterém mi dost pomohla má pověstná síla kina. Musím říct, že mám Leigh Whannella rád. Samozřejmě mě nejdříve zaujal sérií Saw a následně pak i Insidious. A v roce 2020 se rozhodl, že začne zpracovávat hororové klasiky ze 30. a 40. letech od studia Universal. Vše ovšem zasazené do současnosti. Nejprve si vybral Neviditelného, který byl velmi dobrý a lehce nadprůměrný, ale úplného TOPu u mě nedosáhl. No a o pět let později si napsal scénář (spolu s Corbettem Tuckem) a režíroval remake další klasiky z roku 1941. Přiznám se, že ačkoliv se považuji za velkého hororového nadšence, dosud jsem včechny klasické horory studia Universal vlastně neviděl (jedině tak Draculu s Belou Lugosim a pak oba Frankensteiny s Borisem Karloffem). Takže v tomto případě nemůžu porovnávat s originálem. Hned ze začátku ale řeknu, že jsem byl ze snímku opravdu velmi nadšený. Ano, musíte si prostě zvyknout na to (zvlášť pokud znáte původní film), že vše je to pojaté moderně. Ale všechno tak nějak do sebe krásně hezky zapadalo a dávalo smysl. Osobně jsem žádná hluchá místa nenašel a scénář dobře drží pohromadě. Obecně musím říct, že vlkodlaky jsem nikdy nijak zvlášť nevyhledával. Ano, jsou to klasická monstra a k hororu patří, ale nikdy se nestali mou srdcovkou. Za nejlepší transformaci člověka ve vlkodlaka určitě považuji tu v An American Werewolf in London z roku 1981 (samotný snímek za nic nestojí, ale tato scéna mi dobře utkvěla v paměti). A tady se určitě musím kouknout i na původní The Wolf Man od Universalu. Tady byly dobře znázorněny lykantropické příznaky. Film končí dobře, vlkodlak je poražen a umírá. Myslím si, že je jedině dobře, když se některé kultovní klasiky předělávají pro moderního diváka. Diváci se samozřejmě mění a když se na více jak osmdesát let starý film podívají dneska, přijde jim to minimálně úsměvné (a nemluvím jen o efektech). Důležité ale je, aby si tvůrci moderního zpracování něco vzali z originálu (byť se to převede do současného světa). Jak jsem znímil, tady mi možná s hodnocením trochu vypomohl kinosál s velkým plátnem. Ale určitě ho s klidným svědomím můžu přiřadit k letošním TOPům.
